Snaha osedlat úředního šimla je marná

10. 10. 2013 | Ing. František Lambert

Stát nemusí přímo pomáhat, stačí, když nebude překážet. V otázce zaměstnávání absolventů to platí stejně.

Tak jsem v jedné ze současných diskusí s kandidáty na budoucí politiky poslouchal, jak budou řešit školství, zaměstnanost mladých lidí a pomáhat podnikatelům. Jak naši budoucí zástupci, kteří se za nás budou bít do roztrhání těla, pomohou řešit získání praxe mladým lidem. Tím jim umožní lépe sehnat budoucí zaměstnání.

Za svou práci se nemusím stydět. Vytáhnul jsem z problémů a poslal na cestu rozvoje mnohé firmy. Hodně velké, stejně tak střední a menší. Za svůj život jsem dával práci, coby vrcholový manažer, tisíce lidem.

Mám výhodu, že jsem se naučil „pomáhat si sám“.

Nedávno jsem tuto zásadu porušil. Bláhově jsem se se svými spolupracovníky vydal na „cestu výhod a pomocí“, které nabízí některé programy. Státem a jeho úředníky řízené programy.

V naší společnosti zaměstnáváme mladé lidi. Studenty, kterým umožňujeme získat praxi již při studiu.

Některým studium i platíme. Má to své výhody. Naši mladí spolupracovníci  při studiu získají praktické zkušenosti a znalosti, které se ve škole nenaučí. Tedy na většině škol ne.  Také zaměstnáváme studenty těsně po škole. Všichni začínají „od píky“. I s výdělkem, ale o to více si všeho váží. Mám je rád a rád s nimi pracuji a předávám jim své zkušenosti a znalosti.

Nechali jsme se zlákat projektem, který umožní mladým lidem do 30 let získat odbornou praxi.  Skvělá myšlenka (ne zdaleka nová) a má logiku. Za to, že je zaměstnám a umožním jim praxi, mě stát přispěje na mzdy.  Něco ve firmě ušetříme a stát také. Nebude platit další nezaměstnané.  Jednoduché.

Do okamžiku než jsme se přihlásili, že bychom měli o účast v programu zájem.

Bylo nám písemně sděleno, že “Projekt je v přípravné administrativní fázi od 1.7.2013, kdy se vypracovávají potřebné pracovní a systémové postupy ve vazbě mnoha dislokovaných pracovišť, které se na realizaci projektu podílí. V srpnu a září se budou pro zaměstnavatele, které již evidují pořádat setkání, kde se všichni zájemci dozvědí detailní informace a postupy, které souvisí s výběrem a nástupem absolventa na odbornou praxi a také s příslušnými administrativními úkony“.

No nazdar, řekl jsem si. Jak totiž slyším slova postupy, procesy a podobné výrazy, běhá mi mráz po zádech.

Ale dopis pokračoval. „Pro začátek je nejdůležitější promyslet si charakteristiku pracovní pozice, kterou můžete absolventům projektu nabídnout. Následuje výběr z našich cca 900 uchazečů dle Vašich požadavků, osobní schůzka s naším realizačním týmem“.

Už mi bylo jasné, že do soutěže a výběru mých budoucích spolupracovníků nějakou komisí nejdu. Ztráta času.

Vrcholem bylo ale pokračování písemnosti. „Bude následovat pohovor se „zdravým jádrem“ u Vás ve společnosti (může být i u nás)“.

Pohovor se „zdravým jádrem“ byl absolutní vrchol písemnosti. Nechápu, co pro úředníky, kteří toto vymysleli, znamená „zdravé jádro, se kterým si popovídají, aby zjistili“… Co aby zjistili? Jestli to, co děláme, děláme dobře?  Nevím.

Dále nám bylo sděleno, že „Následuje administrace žádosti o finanční příspěvek a podpis dohody. O celém procesu detailně na osobním setkání. K dispozici zaměstnavatelům bude projektový tým, který bude pomáhat s administrací, aby byli zaměstnavatelé co nejméně zatíženi.

Doba praxe min. 6 max. 12 měsíců, realizace pomocí nástroje aktivní politiky zaměstnanosti tzv. společensky účelnými pracovními místy vyhrazenými pro účastníky projektu, na které můžeme dle zákonných norem poskytnout finanční příspěvek max. 24 tis vč. zákonných odvodů/měsíc/osoba/plný pracovní úvazek/HPP neurčitou/určitou. K tomu je potřeba podat žádost o finanční příspěvek a to je trochu obtížná administrace – ale od toho právě bude nápomocen realizační tým, aby zaměstnavatelům práci ulehčil“.

„Jestli souhlasíte, zaevidujeme si Vás v databázi zaměstnavatelů a zde jsou termíny společných setkání“.

Ne, nechceme! Na to opravdu nemáme čas. Ani sílu dokazovat „projektovému týmu“, že někoho opravdu chceme zaměstnat. A státu pomoci.

Jako vždy si „pomůžu sám“ a sám si své spolupracovníky vyberu a budu si je sám platit. Bez pomoci a účasti. Díky.

Na závěr bych se vrátil na začátek.

V rámci politických slibů by se mi líbilo, kdyby někdo řekl, že všude nastaví jasná jednoduchá pravidla, která budou platit pro všechny stejně. Podtrhuji jednoduchá a pro všechny stejná. A plnění se bude stoprocentně vyžadovat.

Jak jednoduché. K tomu není potřeba tisíce ani stovky „myslitelů“, kteří stále něco na různých úřadech vymýšlejí. Většinou bez znalosti něčeho konkrétního.

A ještě bych chtěl od těch, kteří se „za mě budou bít“, slyšet staré osvědčené rčení. Že se politici moc nebudou plést do práce a stěžovat a komplikovat svými „nápady“ práci všem slušným a poctivým živnostníkům a podnikatelům.